Jsem pouhý správce

Na obloze visely těžké mraky a slunce za nimi zabarvovalo nebe do purpurova. Král Filippos přitáhl otěže, zastínil si rukou oči před sluncem a zahleděl se na zvlněné pláně, lesy a hory.

"Proč zastavujeme, Filippe?" zeptal se Níkanór, ale Filippos si ho nevšímal. Hleděl na vysoké štíty Messapionu a na mocné pohoří Kerkiné, kamenné obry se sněhovými vousy a lesnatými plášti.

Přistoupil k němu Níkapór a položil mu ruku na rameno. "Jsi v pořádku Filippe?" zeptal se tiše.

"Podívej se na to, příteli," vydechl Filippos. "Dávno poté, co se my obrátíme v prach, bude země stále tady, tyto lesy, pláně a hory."

"Všechno je tvé králi. Všechno, co vidíš, ti patří."

"Ne. To je bláhovost. Já jsem pouhý správce, nic víc."

Filippos Makedonský