Legenda o poustevně Oseam v horách Soraksan

Noční tmou poustevny zazněl hlas: "Mistře, měl byste se jít podívat do rodné vsi. Rychle. Pospěšte si."

Soldžong se náhle probudil. V temné místnosti nebylo nic než vůně kadidla. Uvědomil si, že se mu cosi zdálo.

"To byla bodhisattva soucítění Kwanseum, ta takhle připlouvá na nádherném pětibarevném oblaku a probouzí lidi."

Ihned po skončení ranního obřadu v Buddhově síni se Soldžong vydal na cestu do svého rodiště. Kráčel bez přestání ve dne v noci. Z poustevny v horách Soraksan do vesnice v provincii Čchung čchong mu to trvalo tři dny. Vracel se domů po třiceti letech a to, co viděl, jej velmi rozlítostnilo.

Vesnice, kde kdysi žili jeho rodiče a příbuzní byla zarostlá plevelem. Soldžong se šel podívat do domu, kde prožil dětství, ale nikoho tam nenašel, dům zel prázdnotou. Najednou se ho zmocnilo zlé tušení. Volal jméno matky, otce a staršího bratra, ale místo jejich odpovědi se ozívalo jen šustění pšeničných a ječných klasů bujících u vchodu do domu. Mistr se ztišil a zavřel oči. "Bodhisattvo Kvanseum, proč jsi mne sem dovedla?"

Objevil se stařec z blízké vesnice a povídá: "Jestli jste přišel vybírat na klášter, tak to jste na špatné adrese. Před časem tuhle vesnici postihla podivná epidemie a všichni umřeli. Přežil jen tříletý chlapeček."

Mistr Soldžong zjistil, že dítě je jeho synovec. Vzal ho na záda a vrátil se s ním zpátky do hor Soraksan. Rozhodl se, že chlapce dobře vychová a tak udrží linii svého rodu. Tušil, že bodhisattva Kwanseum jej poslala do rodné vsi právě proto, aby se postaral o synovce.

Chlapec byl velmi bystrý a nebojácný. Vůbec ho neděsily zvuky divokých zvířat, rád si hrál s veverkami a dobře rostl. Ráno a večer se se strýcem účastnil obřadu v Buddhově síni. Pěkně recitoval jméno Buddhy a bodhisattvů. Čas plynul a když dovršil pátý rok, stal se mistrovým učedníkem a nástupcem.

Jednoho dne koncem podzimu musel Soldžong sejít z hor do Jangjangu na břehu Východního moře, aby nakoupil zásoby jídla na zimu. Cesta byla dlouhá, hory příkré a tak synovce nemohl vzít s sebou.

I když bylo dítě chytré a nadané, mistr odcházel s těžkým srdcem.

"Zůstaň uvnitř, nikam nechoď. Kdyby ses bál, recituj jméno bodhisattvy Kwanseum!" kladl chlapci na srdce znovu a znovu.

Synovec poslušně přikyvoval a podal strýci dřevěnou klapačku moktchak. Mistr do ní několikrát udeřil, pak si hodil na záda krosnu a vydal se na cestu.

Přestože pospíchal, do Jangjangu dorazil až před západem slunce. Nakoupil zásoby a chtěl se zase ihned vrátit, ale zatím se už setmělo. Pomyslel na synovce, kterého nechal samotného v horské poustevně a chtěl vyrazit do noční tmy, ale venkované ho zrazovali:"Hory jsou strmé a plné divokých šelem. Navíc pořádně fičí. Zůstaňte u nás na noc a zítra ráno za úsvitu můžete jít zpátky nahoru."

Soldžongovi nezbylo nic jiného, než přenocovat v Jangjangu.

Ráno vstal a co nevidí: v noci napadal sníh, bylo ho až pod střechu!

Pokud nasněžilo i tady dole, jak to asi vypadá v horách?! Hory Soraksan jsou proslulé spoustou sněhu. A když napadá, lze jen čekat na jarní tání, jinak by se v něm člověk ztratil.

Ale mnich jak šílený popadl krosnu se zásobami a vyrazil do sněhové záplavy.

"Mistře, to nejde. Teď tam nemůžete."

"Pusťte mne. Nechal jsem v poustevně pětiletého chlapce!"

Vesničané chápali mnichovy obavy, ale zoufale mu bránili v odchodu - vždyť putování zasněženými horami se rovná kopání vlastního hrobu! Drželi ho vší silou a on se díval směrem k horám Soraksan: Tečchongbong, Sočchongbong... pohled na kdysi tak milované vrcholy mu nyní působil bezmezné hoře.

Představa synovce plačícího hladem v zasněžené poustevně Soldžonga dováděla na hranici šílenství. Několikrát se pokusil o útěk, ale vždycky se zase zhroutil do sněhu a musel se vrátit.

Obviňoval se, že nedokázal předem odhadnout počasí a bez ustání plakal. Nakonec onemocněl. Celý měsíc ležel a odmítal jídlo a pití. Díky obětavé péči věrících se mu však přece jen udělalo lépe. I začal opět recitovat jméno bodhisattvy Kwanseum, jak míval ve zvyku.

Čas plynul a krajina hor se proměňovala. Mistr nakonec znovu sebral své síly a vstal. S pomocí několika mladých mužů z vesnice se dostal na vrchol Tečchongbongu a odtamtud spatřil zářivý oblouk, který spojoval jeho poustevnu v údolí s oblohou.

Rozběhl se dolů po horské stezce, volaje jméno svého synovce. Když doběhl do poustevny, zaslechl jasný zvuk recitace jména bodhisattvy Kwanseum, který se rozléhal z Buddhovy síně. A co nevidí? Ven vychází jakási žena, v ruce drží pětibarevnou vlečku svého roucha a mizí v nebi...

Soldžongovi se rozbušilo srdce a opatrně otevřel dveře Buddhovy síně.

"Mistře!" Synovec, radostí celý bez sebe, k němu běží s otevřenou náručí. Soldžong se zarazil.

"Copak tys..."

"Co se tak divíte? Čekal jsem na váš návrat a pořád recitoval jméno bodhisattvy Kwanseum. A tak přišla a pečovala o mne."

Soldžong synovce prudce objal.

Chlapec se vůbec nezměnil.

Mistr byl velmi dojat a z vděčnosti přejmenoval poustevnu z Kwanumam (Poustevna bodhisattvy Kwanseum) na Oseam (Poustevna pěti let). Tím symbolicky vyjádřil skutečnost, že pětiletý chlapec byl schopen udržet horskou poustevnu přes zimu a současně i to, že v tak útlém věku poznal pravdu Buddhova učení.

Další příběhy: Příběh dívky Sul, Bambusové pochodně, Vahadlo.