Příběh dívky Sul

Kdysi žila v Číně dívka jménem Sul. Měla štěstí, protože vyrůstala ve městě, ve kterém bydlel zenový Mistr Ma Džó. Sul navštěvovala Ma Džóa se svým otcem, kdykoli se spolu vypravili do chrámu. Ma džó měl Sul velmi rád a viděl, že z ní vyroste velká učitelka. Jednou, když byla Sul se svým otcem u Ma Džóa na návštěvě, Ma džó řekl: "Navštěvuješ mne už spoustu let a pokaždé mi přineseš nějaký dárak. Někdy je to ovoce, jindy koláč. Ale po celou tu dobu jsi nedostala nic ode mne. Dnes mám pro tebe velmi vzácný dárek. Je za všechny dárky, které jsem ti v minulosti nedal. Přijmi prosím tento dárek a opatruj ho po celý svůj život. Dárek, který pro tebe mám, je jméno bodhisattvy soucitu Kwan Seum Bosal. Vždycky měj její jméno při sobě a stále si ho opakuj.

Sul se rozsvítily oči. Věděla, jak vzácný je to dárek, protože o Kwan Seum Bosal už všechno slyšela od svého otce. Poděkovala Ma Džóovi hlubokou poklonou a od té doby nosila jméno Kwan Seum Bosal v tan tienu a na jazyku. Ať dělala cokoli nebo šla kamkoli, naslouchala vždy svému vnitřnímu hlasu, jak zpívá Kwan Seum Bosal. Když šla pro vodu, zpívala Kwan Seum Bosal co nejhlasitěji, a když ležela v noci v posteli a usínala, opakovala si mantru potichu, aby nerušila rodinu.

Po několika letech si vysloužila reputaci podivínky. Ostatní děti si s ní přestaly hrát a jejich rodiče litovali Suliny rodiče. Sul to však ani trochu nevadilo. Zpívala mantru Kwan Seum Bosal nebo si ji předříkávala v mysli celé dny a noci. Jednoho dne prala u potoka prádlo. Tloukla prádlo dřevěnou palicí, když vtom z dálky uslyšela zvuk chrámového zvonu Mistra Ma Džóa. Zvuk její palice a zvuk zvonu najednou splynuly. Její mysl se v jednom zlomku vteřiny otevřela a ona byla naplněna velkou blažeností. Celý svět byl projevem Kwan Seum Bosal. Zvuk potoka, smích dětí v dálce i zvuk chrámového zvonu, to všechno byl hlas Kwan Seum Bosal. Nebe, kopce a stromy byly tělem Kwan Seum Bosal. Ona nebyla nic jiného než Kwan Seum Bosal; a její otec, matka, zenový Mistr Ma Džó, děti ze sousedství, každý, koho potkala, všichni byli projevy Kwan Seum Bosal. Po tomto zážitku už vícekrát Kwan Seum Bosal nezpívala.

V následujících dnech začali mít rodiče o Sul ještě větší starost. Zdála se jiná než dřív. Její otec vždycky nahlížel do pokoje, když meditovala, a jednoho dne ji uviděl sedět na svazku Lotosové sútry, který tehdy měli lidé na každém buddhistickém oltáři. Otec Sul se rozzuřil. Vtrhnul do pokoje a spustil: "Co to děláš? To je svatý spis. Nemáš v sobě žádnou úctu?!"

Sul to nerozrušilo. Jen se usmála a řekla: "Pravda není ve slovech."

Její odpověď otce udeřila. "Kde je tedy pravda?" zeptal se.

"Když ti to povím, nebudeš mi věřit," řekla Sul. "Běž se zeptat zenového Mistra Ma Džóa."

Sulin otec odešel do chrámu a pověděl Mistrovi, co se stalo. Bezmocný a plný úzkosti se otec ptal: "Snad se Sul nezbláznila?"

"Ne, ne, máš velké štěstí. Tvá dcera se nezbláznila. To ty jsi tady za blázna," řekl Ma Džó.

Pak pro Sul zhotovil velkou kaligrafii:

Až večer uslyšíš kdákat dřevěné kuře,
budeš znát zemi, kde se narodila tvá mysl.
Před mým domem, v zahradě,
je zelená vrba a červené květy.

"Prosím, pověste tuto kaligrafii Sul do pokoje."

Když se Sul vrátila ze školy a uviděla báseň, řekla: "Jé, zenový Mistr Ma Džó je také právě takový." Vrátila sútru na oltář, zapálila vonnou tyčinku a pozorovala, jak kouř stoupá v nekonečném proudu, seděla a naslouchala.

Sul v naslouchání pokračovala ve dne v noci. Seděla tiše před svým oltářem. V noci ležela v posteli a naslouchala dešti nebo kvákání žab a zvukům noční zvěře. Jindy prostě naslouchala při každodenní činnosti. Její naslouchání nikdy nepřestávalo, ať dělala, co dělala. Jednoho dne šla navštívit zenového Mistra Ma Džóa, zrovna když u něj byl na návštěvě jeho přítel, zenový Mistr Ho Am.

Ho Am se na Sul podíval a řekl: "Slyšel jsem, že tahle mladá dívka měla jakýsi velký zážitek. Vyzkouším tvou mysl. Jedna sútra říká: "Velká hora Sumeru se vejde do hořčičného semínka. Někdo tam vleze a hora se rozletí na tisíc kousků." Co to znamená?"

Sul uchopila svůj hrnek, mrštila jím proti stěně a ten se rozbil na malé střípky.

Ma Džóovi se odpověď líbila, ale řekl: "Teď si tě vyzkouším já. V buddhismu často používáme slovo karma, Co to znamená?"

Sul řekla: "Zeptejte se prosím ještě jednou?"

Ma Džó se zeptal: "Ve všech svých učeních Buddha vychází z konceptu karmy. Jaký je smysl karmy?"

Sul se poklonila a řekla: "Mnohokrát děkuji."

Ma Džó se usmál a také se poklonil. V tichosti se na sebe dívali, oba zářili.

Ze Sul vyrostla velká zenová Mistryně. Nikdy nebyla vysvěcena, ale vdala se a vychovala velkou rodinu. Žila na první pohled obyčejný život, ale v tomto obyčejném životě byla velmi přesná a jasná. Mnoho lidí k ní přicházelo pro radu a učení.

Až byla Sul hodně stará, jedna z jejích vnuček náhle zemřela. Na pohřbu Sul bez ustání plakala. Lidé byli zpočátku zdvořilí, ale po chvíli jim to začalo být trapné. Nakonec se jeden muž odhodlal a Sul oslovil: "Jste velká zenová Mistryně. Vy přece máte vědět, že není život ani smrt, a namísto toho ze sebe děláte blázna a pláčete tady na pohřbu. Jak chcete, aby vám lidé věřili? Proč je pro vás smrt vaší vnučky takový problém?"

Sul přestala okamžitě plakat a podívala se tomu muži do očí. "Mé slzy jsou pro všechny bytosti. Když pláču, má vnučka a všechny pomíjející bytosti slyší tento pláč. V naslouchání pláči vstupují do nirvány. Pláč je lepší než všechny sútry. Rozumíte?"

V hluboké úctě se muž uklonil a řekl: "Děkuji za vaše učení."

Sul se podívala po všech hostech, kteří tiše naslouchali, usmála se a řekla: "Děkuji vám všem, že jste přišli."